Zapomenutý svět Bohdalce: Příběh nouzové kolonie Rafanda a jejího znovuzrození

Praha skrývá mnoho tajemství a zákoutí, o kterých běžný turista ani místní nemají tušení. Jedním z nich je i příběh nouzové kolonie Pod Bohdalcem, v dobách své největší slávy přezdívané Rafanda. Víte, co se skrývá za tímto jménem a jak vypadal život v místě, kde se kdysi mísila nouze s lidskou vynalézavostí?

Zrod kolonie uprostřed ničeho

Kolonie Pod Bohdalcem vznikla v první polovině 20. století jako útočiště pro ty, kteří se ocitli na okraji společnosti. Nacházela se v katastru Michle, nedaleko železniční tratě Vršovice-Strašnice. Dnes si těžko představíme, že v této oblasti, která se dynamicky rozvíjí, kdysi existovala nouzová kolonie. Ale právě v tom spočívá kouzlo tohoto místa - v kontrastu mezi minulostí a současností.

Kolonie se skládala z malých, svépomocí postavených domků, často z toho, co se zrovna naskytlo. Představte si, že jste v době, kdy se lidé snaží přežít a postavit si alespoň provizorní přístřeší. Každý kousek dřeva, každá cihla měla cenu zlata. A právě z těchto skromných materiálů vznikala Rafanda - místo, kde se rodily nové domovy a lidské osudy.

Karel Čapek, slavný český spisovatel, si této kolonie všiml a obdivně o ní psal v Lidových novinách. Imponovala mu píle a odhodlání lidí, kteří i v nepříznivých podmínkách dokázali stavět a zvelebovat své domovy. Jeho slova jsou dodnes aktuální a připomínají nám, že i v těžkých časech se dá najít krása a naděje.

"Vidíte tu bystré, odhodlané, obratné lidi, kteří si vědí rady a dovedou si pomoci: muži, kteří si chutě hrají na zedníky, tesaře a techniky, hrdí na to, že to dovedou, ženy jež i prkenou boudu vystýlají čistotou a domácí libostí." - Karel Čapek

Život v Rafandě: Mezi nouzí a soudržností

Život v kolonii nebyl jednoduchý. Chyběla voda, kanalizace, a dokonce i elektřina. Obyvatelé se museli spoléhat sami na sebe a vzájemně si pomáhat. Přesto, nebo možná právě proto, zde vznikla silná komunita, kde se lidé drželi pospolu a sdíleli své radosti i starosti.

Představte si, že musíte nosit vodu z daleka, vařit na kamnech a svítit si petrolejkou. Dnes, v době internetu a chytrých telefonů, si to jen stěží dokážeme představit. Ale právě tyto podmínky formovaly charakter obyvatel Rafandy a učily je vážit si i těch nejmenších věcí.

I přes nedostatek komfortu se lidé snažili zvelebovat své domovy. Na malých zahrádkách pěstovali květiny a zeleninu, v oknech visely záclonky a na stěnách obrázky. V neděli se Rafanda proměňovala v místo setkávání a oslav, kam přicházeli hosté obdivovat nové domovy a sdílet radost z dobře vykonané práce.

Sedmidomky: Symbol pomoci a krátkodobého řešení

Součástí kolonie Pod Bohdalcem byly i tzv. Sedmidomky, které postavila pražská obec jako pomoc pro nejpotřebnější. Byly to nízké zděné domy s malými byty, které poskytovaly alespoň základní útočiště. I když se jednalo jen o provizorní řešení, pro mnohé to znamenalo velkou změnu k lepšímu.

Zajímavostí je, že v každém ze Sedmidomků bylo 10 bytů, ale půda byla nepřístupná. Možná to bylo proto, aby se zabránilo nelegálním stavebním úpravám, nebo prostě proto, že nebyl prostor pro společné prostory. Každopádně to ukazuje na snahu o co nejefektivnější využití omezeného prostoru.

Zánik a obnova: Rafanda dnes

V sedmdesátých letech byla část kolonie Pod Bohdalcem asanována a nahrazena zahrádkářskými chatkami. Sedmidomky se proměnily v objekty pro podnikání a na místě jednoho z nich vyrostl moderní komplex obecních bytů. Z původní kolonie zbylo jen málo, ale vzpomínka na ni zůstává stále živá.

Dnes se v této lokalitě nachází tzv. brownfield, který čeká na své znovuzrození. Městská část Praha 10 plánuje revitalizaci této oblasti a vytvoření moderní čtvrti s bydlením, zelení a veřejnými prostranstvími. Snad se při tom nezapomene na historii tohoto místa a na lidi, kteří zde kdysi žili a pracovali.

Příběh nouzové kolonie Pod Bohdalcem je připomínkou toho, jak se život dokáže měnit a jak je důležité vážit si toho, co máme. Je to také příběh o lidské vynalézavosti, solidaritě a odhodlání překonávat překážky. Ať už se tato lokalita v budoucnu promění jakkoliv, vzpomínka na Rafandu by měla zůstat zachována jako memento a inspirace pro budoucí generace.